Bojové umění Aikido

Historie Aikida

AIKIDO bylo vytvořeno ze starého samurajského umění boje beze zbraně zvaného AIKIDŽUCU, o němž je známé, že existovalo již v 9. století n. l. Dále je historie aikidžucu zahalená tajemstvím, neboť jej používaly rody samurajů, kteří toto válečné umění úzkostlivě chránili a předávali je z generace na generaci pouze v rámci svých rodů.

Aikidžucu byla metoda rychlého podrobení nebo likvidace protivníka. Toto byl jediný smysl, kterému bylo ve výcviku vše podřízeno. Ještě se v něm zdaleka neusilovalo o humanizující či výchovné cíle.

V roce 1905 Sokaku Takeda začal učit aikidžucu poprvé mimo svůj rod. Založil školu na ostrově Hokaido.
Jedním z jeho nejnadanějších žáků byl „Morihei Ueshiba“.

Aikido je do jisté míry syntézou tradičních japonských bojových umění a je považováno za systém sebeobrany proti neozbrojenému i ozbrojenému útočníkovi. Je také systémem – Řeči těla, obsahujícím morální, filozofické a výchovné návody.

Aikido je tak přijímáno zvláště těmi lidmi, kteří odmítají násilí jako prostředek řešení konfliktů a věří ve vítězství lásky nad zlem.

Svými metodami a nenásilnými akcemi se Aikido podstatně odlišuje od jiných bojových umění. Podobně jako Judo a Karatedo je i Aikido celosvětově rozšířeno, počty jeho cvičenců jsou však nižší, z části proto, že jeho šíření přišlo později, ale také proto, že Aikido není soutěžním sportem.

Mezi vyznavači „Aikida“ najdete sbírku vynikajících osobností jak po sportovní, tak po osobní stránce.

V současnosti působí na celém světě řada japonských učitelů, kteří jsou zodpovědní za vývoj Aikido v různých zemích.

Mezi základní principy Aikida patří využití síly protivníka ve svůj prospěch a využití centralizace, jejichž základ spočívá ve zvýrazňování a zapojování centra těla, kde se soustřeďuje tělesná energie.

Říká se, že ten, kdo je vycvičen a má dobře rozvinutou tuto energii a svoji duševní sílu, rozpozná konfliktní situaci v počátku a dokáže usměrnit veškerou dostupnou sílu do daného místa v daném okamžiku.

Bylo by mylné se domnívat, že účinnost sebeobranného systému roste s počtem zvládnutých technik.

Zkušenost ukazuje, že je vhodnější omezit se na důsledné a intenzívní studium několika základních postupů, které jsou mnohostranně použitelné, účinné a jednoduché.